Jsem normální ženská, svého času jsem měla dvě zaměstnání a rodinu. Časem jsem začala mít zdravotní problémy, ale hlavně mi ubývala energie, i když jsem si myslela, že dělám vše proto, aby mi nemizela před očima. A ona mizela.

Klasická medicína mi sice trochu pomohla po zdravotní stránce, ale s energií mi nikdo moc pomoci nechtěl.

 

Až jednou jsem si našla kurz JOČERA, první základní. V kurzu jsem byla jediná, kdo pociťoval energii jako hodně tenkou nit, která běhá v hodně ledovém korytě. Dodnes si ten pocit pamatuji. Bylo mi řečeno, že to není moc dobře, ale když budu hodně cvičit, vše se v lepší obrátí.

​

Cvičila jsem, naučila jsem se využívat čas při dojíždění do zaměstnání, na nádraží atd.

Časem moje hodně tenká energetická nit přibývala na síle. Pomaloučku, polehoučku. Jen tryskový pohon se mi moc nedařil.

V tu dobu začaly fungovat minikurzy. Říkala jsem si, no tak to zkusím, maximálně odejdu, nebudu -li na to mít. Měla jsem na to. Odcházela jsem zpocená, udřená jako z posilovny, ale neskutečně šťastná.

Druhý den jsem se cítila příjemně unavená, ale nesedřená jako z té posilovny. Na minikurzech jsem pochopila sílu kolektivu při cvičení. 

​

Upřímně řečeno, každý je rád po prvním kurzu, že mu ta energie „běhá“, a o této síle ještě nemá ani tušení.

A když si myslí, že se mu nepovedl dobře nastartovat začátek a nechce se mu cvičit automatický okruh, nikdy nepozná sílu nepoznaného.

S. C.

​

​

​