SLOVA SE OBRACEJÍ V MRAMOR…

ZKAMENĚLA.

Slušnost je, abych vám vypověděl, že slova jsou jen slova.

Třebaže mají velkou váhu, stavět život na nich nemohu.

Převážně proto, že vycházejí z již předem připravených

a slovy přeplněných skladů hlav.

Jsou tam uloženy řádně ve štelářích, nebo šupletech,

visačkou označeny, ať se otupělá naše mysl v nich nesplete.

Slova, slova, slova.

Reaguji na slova, reagujeme na slova, učiněný zázrak, že ano.

Ale proč?

Nebudu vás nudit podrobnostmi, jen mi dovolte zdůraznit,

že dnešnímu člověku se více zamlouvají virtuální slova, věty, obrazy

než skutečný svět.

Ten není postavený na slovních jménech, která ke všemu přiřazujeme,

abychom pro příště věděli co jsme to vlastně viděli.

Naučili jsme se realitu stříhat a následně porovnávat s představami.

A ještě jedno jsme se naučili. 

Vzdálenost fyzickou z místa do místa jsme přenesli i do našich hlav v podobě od cíle k cíli, dereme se stále dokolečka dokola.

Činíme tak proto, aby slovům vyhovovala skutečnost, 

přesněji řečeno, aby skutečnost podřizovala se plánům, záměrům, výhledům, ideologiím

člověka.

Nikoliv, aby slova vyhovovala skutečnosti.

Tak bez porovnání, říkám, 

že čas je už na útěku před blbostí.

Jocer