NEMÁM SVOU KOŠILI A CHODÍM V CIZÍM KABÁTĚ

NEPŘEKVAPUJE MNE,

Některé věci jsem přejal jako by nic, jako by mi patřily.

Nebyly moje, ale tvářily se tak.

Nevím kde jsem k nim přišel.

Asi jsem je nasbíral při vaření kávy, praní, shánění, přešlapování a hledání.

Ale člověk se ani nenaděje a zničehonic zapomene, že jsou to věci cizí.

Při takovémto uvědomění si, že nosím cizí kabát, dostavil se u mne rozpor.

Neměl jsem do této chvíle ani ponětí co to je, ani co se v něm ukrývá.

Došlo mi, že nějaká novota.

Vím, že jsou tu rozpory folklorní, národní, barevnostní, jazyčné a jiné.

Můj osobní rozpor se zrodil se zjištěním:

nosím cizí věci, žiju cizím životem,

jsem vlastně výsledkem second hand.

A tenhle rozpor mi sebral klid. Stal se mou hlavní slabostí.

Viděl jsem rozpor, neviděl jsem jak se rodí a kde začíná.

Nemá smysl s rozporem žít.

Jsem dost starý abych toto věděl.

Porozumět rozporu je třeba.

Mám povahu, někdo jiný má jinou povahu a nutí mne mít ji takovou, jakou má on.

Nechci.

Rozpor.

Musím překonat rozpor moudrostí.

Dávím se tlakem, který na mne je vyvíjen okolní společností.

Svou povahu pod tlakem poznávám lépe.

Nešetřím se, neměním se, pozoruji jak se moudrost pozorováním zbavuje mé povahy.

Jak se moje plnost a zahlcenost ztrácí a nastává tiché, klidné i bujaré prázdno.

Překonávám a ničím moudrostí svou povahu.

Jde mi to k duhu.

jocer